Portugalský vodní pes: věrný pomocník i rodinný mazlíček

Původ plemene v pobřežních oblastech Portugalska

Portugalský vodní pes patří mezi nejstarší a nejzajímavější plemena, jejichž kořeny sahají hluboko do historie pobřežních oblastí Iberského poloostrova. Toto plemeno se vyvíjelo po staletí v přímém kontaktu s rybářskými komunitami, které obývaly atlantické pobřeží Portugalska, a jeho existence byla neodmyslitelně spjata s každodenním životem tamních námořníků a rybářů. Původ tohoto psa lze vysledovat přinejmenším do středověku, kdy rybářské lodě plující podél pobřeží od Algarve až po severní část země pravidelně brávaly tyto psy s sebou na moře.

Přesné historické záznamy o vzniku plemene jsou sice kusé, ale existují zmínky v různých dokumentech a kronikách, které naznačují, že psi podobného vzhledu a schopností byli přítomni v rybářských vesnicích již před mnoha sty lety. Někteří historici se domnívají, že předkové portugalského vodního psa mohli přijít na Iberský poloostrov s Maury nebo s nomádskými kmeny z centrální Asie, přičemž jejich genetické dědictví se postupně formovalo v souladu s potřebami místních rybářů. Atlantické pobřeží Portugalska, s jeho drsným počasím, studenými vlnami a náročnými podmínkami, bylo přirozeným prostředím, ve kterém se tyto psy naučily pracovat a přežívat.

Rybáři z oblastí jako Setúbal, Sesimbra, Nazaré nebo Algarve si tohoto psa nesmírně cenili, protože jim poskytoval neocenitelnou pomoc při každodenní práci. Pes sloužil jako živý komunikační prostředek mezi loděmi, přenášel zprávy a lana z jedné lodi na druhou, pomáhal při vyhánění ryb do sítí a v případě potřeby zachraňoval rybáře, kteří spadli do vody. Jeho hustá, vodoodpudivá srst mu umožňovala vydržet v chladných atlantických vodách po delší dobu bez újmy na zdraví, a jeho silné tělo a vynikající plavecké schopnosti z něj dělaly ideálního pomocníka v podmínkách, kde by jiná plemena zcela selhala.

Pobřežní oblasti Portugalska, zejména pak oblast Algarve na jihu, jsou považovány za hlavní kolébku tohoto plemene. Právě zde se rybářské tradice udržovaly nejdevotněji a právě zde se po generace šlechtili psi, kteří nejlépe odpovídali nárokům tamního způsobu života. Místní rybáři si předávali znalosti o chovu a výcviku těchto psů z otce na syna, a tak se postupně vytvořil ucelený typ zvířete, které bylo fyzicky i mentálně přizpůsobeno práci na moři. Psi museli být inteligentní, ochotní k poslušnosti, ale zároveň dostatečně samostatní, aby dokázali reagovat na nečekané situace bez přímého vedení svého pána.

Zajímavým aspektem původu tohoto plemene je také jeho vztah k rybářskému řemeslu jako takovému. Portugalský vodní pes nebyl nikdy chován jako pouhý společník nebo hlídač – byl to pracovní partner, jehož hodnota se měřila jeho praktickými schopnostmi a ochotou spolupracovat s lidmi v extrémně náročných podmínkách. Rybáři si proto vybírali ke chovu pouze ty jedince, kteří prokazovali nejlepší pracovní vlastnosti, a tím přirozenou selekcí vytvářeli stále zdatnější a spolehlivější linii psů.

Historické záznamy z patnáctého a šestnáctého století, tedy z doby velkých portugals­kých mořeplaveckých výprav, naznačují, že tito psi mohli doprovázet námořníky i na daleké cesty po oceánu. Jejich přítomnost na palubách lodí byla praktická nejen z hlediska pracovních schopností, ale také proto, že psi pomáhali udržovat morálku posádky během dlouhých a vyčerpávajících plaveb. Ačkoliv přímé důkazy o jejich přítomnosti na slavných výpravách Vasco da Gamy nebo Fernãa Magalhãese chybí, existence tohoto plemene v daném historickém kontextu je přinejmenším velmi pravděpodobná.

Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se počty portugalských vodních psů dramaticky snížily, a to v důsledku modernizace rybářského průmyslu a změn v tradičních způsobech lovu. Motorizované lodě a moderní technologie postupně nahradily tradiční metody, při nichž byl pes nepostradatelný, a plemeno se ocitlo na pokraji vyhynutí. Teprve díky úsilí několika nadšenců a chovatelů, kteří si uvědomili historickou a kulturní hodnotu tohoto psa, se podařilo plemeno zachránit a obnovit jeho chov do podoby, v jaké ho známe dnes.

Historická role při rybolovu a námořnictví

Portugalský vodní pes patří mezi ta plemena, jejichž existence je neoddělitelně spjata s mořem, rybáři a každodenním bojem o přežití na rozbouřených vlnách Atlantiku. Tito psi nebyli chováni jako luxusní společníci ani jako ozdoba šlechtických salonů – byli pracovníci, spolehliví pomocníci, bez nichž by mnohé rybářské rodiny na pobřeží Algarve nebo v okolí Setúbalu jen těžko přežívaly.

Historie tohoto plemene sahá přinejmenším několik staletí zpět, přičemž někteří historici se domnívají, že předkové dnešních portugalských vodních psů doprovázeli rybáře na pobřeží Iberského poloostrova již ve středověku. Existují záznamy z klášterů a obchodních dokumentů, které zmiňují „rybářské psy s charakteristickými kadeřavými nebo vlnitými srsti, kteří pomáhali při každodenní práci na moři. Tito psi byli natolik ceněni, že jejich hodnota se někdy rovnala hodnotě samotného rybářského vybavení.

Práce, kterou tito psi vykonávali, byla rozmanitá a fyzicky náročná. Jejich hlavním úkolem bylo přinášení ryb, které unikly ze sítí nebo z háčků, zpět na palubu lodi. Skákali do vody bez váhání, a to i v podmínkách, kdy by většina jiných plemen odmítla vstoupit do moře. Jejich hustá, voděodolná srst jim poskytovala ochranu před chladnými atlantickými proudy, a jejich silné, plovácky přizpůsobené zadní nohy jim umožňovaly pohyb ve vodě s pozoruhodnou obratností.

Kromě lovu ryb plnili tito psi i roli kurýrů mezi loděmi a pobřežím. Rybáři je využívali k přenášení zpráv, lan a menších předmětů z jedné lodi na druhou nebo z lodi na břeh. V době, kdy neexistovaly spolehlivé komunikační prostředky, byl takový pes doslova živým telegrafem. Dokázal přeplavat vzdálenosti, které by člověku zabraly mnoho času a energie, a přitom si udržel potřebný předmět v tlamě bez poškození.

Zvláštní schopností těchto psů bylo také hlídání lodí a sítí. Zatímco rybáři odpočívali nebo obchodovali v přístavu, jejich čtyřnozí společníci bedlivě střežili majetek před zloději i před jinými zvířaty. Jejich hlasité štěkání sloužilo jako spolehlivý poplach, a díky jejich přirozenému teritoriálnímu instinktu bylo toto hlídání velmi efektivní.

Rybářské komunity podél celého portugalského pobřeží si tyto psy předávaly z generace na generaci. Každá rybářská rodina dbala na to, aby měla alespoň jednoho takového psa, a výběr štěněte byl záležitostí velké vážnosti. Posuzovaly se nejen fyzické vlastnosti, ale i temperament, ochota pracovat ve vodě a schopnost učit se. Psi, kteří tyto zkoušky nesplňovali, nebyli dále chováni pro pracovní účely.

V průběhu dvacátého století, s příchodem moderních rybářských technologií, motorových lodí a elektronické komunikace, začala tradiční role portugalského vodního psa postupně upadat. Počty těchto psů dramaticky poklesly, a v určitém okamžiku se dokonce zdálo, že toto plemeno může zcela vymizet. Bylo to především díky nadšeným chovatelům a milovníkům tohoto plemene, kteří se rozhodli zachovat jeho existenci a připomenout světu, jakou nenahraditelnou roli tito psi v historii Portugalska sehráli.

Jejich odkaz je dnes uchován nejen v chovatelských knihách, ale i v kolektivní paměti pobřežních komunit, kde se příběhy o statečných psech skákajících do rozbouřeného moře předávají jako součást místní identity a hrdosti. Portugalský vodní pes tak zůstává živým svědectvím o době, kdy člověk a zvíře sdíleli stejné nebezpečí, stejnou práci i stejný osud na neklidných vlnách Atlantského oceánu.

Fyzické vlastnosti a charakteristický vzhled psa

Portugalský vodní pes je plemeno, které na první pohled zaujme svým nezaměnitelným vzhledem a robustní, přesto elegantní stavbou těla. Jde o středně velkého psa, jehož tělesné proporce prozrazují, že byl po staletí šlechtěn pro náročnou práci v moři, na rybářských lodích a v rozbouřených vodách portugalského pobřeží. Výška v kohoutku se u psů pohybuje přibližně mezi 50 a 57 centimetry, u fen pak mezi 43 a 52 centimetry. Hmotnost dospělého jedince se u samců pohybuje zhruba od 16 do 25 kilogramů, přičemž feny bývají o něco lehčí. Tato tělesná stavba mu umožňovala po celé hodiny pracovat ve vodě bez zbytečné únavy, přičemž jeho muskulatura je dobře vyvinutá, ale nikdy nepůsobí těžkopádně.

Jedním z nejnápadnějších znaků tohoto plemene je jeho charakteristická srst, která může mít dva odlišné typy. První typ je vlnitý, s volnými, jemnými vlnami a lehkým leskem, druhý typ je pak kudrnatý, s pevnými, kompaktními kučerami, které jsou rovnoměrně rozmístěny po celém těle. Oba typy srsti jsou jednoplášťové, tedy bez podsady, což je poměrně neobvyklé a zároveň velmi praktické. Tato vlastnost znamená, že pes nevyhazuje srst v takové míře jako jiná plemena a je považován za vhodného společníka pro alergiky, přestože žádné plemeno není zcela hypoalergenní. Srst je hustá, pevná a odolná vůči vodě, což bylo naprosto zásadní pro jeho původní pracovní uplatnění.

Barva srsti může být černá, bílá, různé odstíny hnědé nebo kombinace těchto barev. Typické jsou také dvoubarevné kombinace, nejčastěji černobílá nebo hnědobílá. Bílé znaky se mohou vyskytovat na hrudi, tlapách a špičce ocasu. Celkový dojem z barevnosti psa je vždy přirozený a harmonický, nikdy působí přehnaně nebo nepřirozeně.

Hlava portugalského vodního psa je silná a dobře tvarovaná, s výraznou lebkou, která je lehce klenutá. Čenich je rovný a silný, přičemž nos je výrazně pigmentovaný — u černých a černobílých jedinců je nos černý, u hnědých psů pak hnědý. Oči jsou středně velké, mírně šikmé, tmavě hnědé nebo černé barvy, s výrazem, který prozrazuje inteligenci, bdělost a pevnou povahu. Uši jsou srdčitého tvaru, přiléhají k hlavě a jsou nasazeny výše, přičemž jejich délka dosahuje přibližně k úrovni koutků tlamy.

Krk je silný, svalnatý a dobře klenutý, plynule přechází do pevných, rovných zad. Hrudník je hluboký a dobře klenutý, což zajišťovalo psovi dostatečnou kapacitu plic při namáhavé práci ve vodě. Záď je silná a mírně klenutá, nohy jsou rovné a svalnaté s výraznými klouby. Tlapky jsou velmi charakteristické — jsou kulaté, s blanami mezi prsty, které jsou klíčovým anatomickým prvkem umožňujícím efektivní plavání. Právě tato membrána mezi prsty je jedním z nejdůležitějších fyzických znaků, který odlišuje toto plemeno od mnoha jiných.

Ocas je středně dlouhý, u kořene silnější a ke špičce se zužující. Není kupírován a v klidu ho pes nese volně dolů, v pohybu nebo při pozornosti ho zvedá do oblouku nad záda. Konec ocasu byl tradičně zastřižen do tvaru chomáče, takzvaný „lví střih, který se dodnes používá jako jeden ze dvou uznávaných střihů u tohoto plemene. Druhým typem je pak tzv. pracovní střih, při němž je srst zastřižena rovnoměrně po celém těle do délky přibližně jednoho centimetru, přičemž na konci ocasu zůstává ponechán delší chomáč srsti. Oba tyto střihy mají hluboké historické kořeny a jsou přímou připomínkou pracovního původu tohoto pozoruhodného psa.

Dva typy srsti vlnitá a kudrnatá

Portugalský vodní pes je plemeno, které si každý, kdo se s ním setká, okamžitě zapamatuje – a to nejen díky své živé povaze, ale také díky naprosto jedinečnému vzhledu srsti, která tvoří jeden z jeho nejcharakterističtějších znaků. Právě srsť tohoto plemene je tématem, o němž by se dalo hovořit velmi dlouho, protože skrývá v sobě fascinující rozmanitost a zároveň vypovídá mnohé o historii a původním účelu těchto psů.

Srsť portugalského vodního psa se vyskytuje ve dvou základních typech – vlnitém a kudrnatém. Oba typy jsou přitom rovnocenné a uznávané standardem plemene, takže žádný z nich není považován za méněcenný nebo nevhodný. Každý z nich má však svůj vlastní charakter, svou vlastní texturu i svůj vlastní způsob, jakým reaguje na vodu, pohyb a každodenní péči.

Vlnitá srsť působí na první pohled jemněji a vzdušněji. Vlny nejsou nikdy příliš ostré ani přehnaně výrazné, spíše se jedná o přirozené, mírné vlnění, které dodává psovi elegantní a trochu romantický vzhled. Tato srsť leží na těle poměrně volně a vytváří dojem lehkosti. Přesto je dostatečně hustá a pevná, aby plnila svou původní funkci – chránit psa před chladnou vodou atlantického oceánu, ve které tito psi pracovali po boku rybářů na pobřeží Portugalska. Rybáři využívali tyto psy k honění ryb do sítí, k přenášení vzkazů mezi loděmi a k záchraně ztraceného vybavení, které spadlo do moře. Srsť musela být tedy skutečně funkční, nikoliv pouze estetická.

Kudrnatá srsť je naproti tomu kompaktnější, hustší a tvoří pevné, válcovité kadeře. Tyto kadeře jsou rovnoměrně rozmístěny po celém těle a mají tendenci držet svůj tvar i po namočení, což bylo pro pracovního psa pohybujícího se ve vodě naprosto klíčové. Kudrnatá srsť působí robustněji a pevněji, a pokud ji člověk pohladí, cítí pod prsty charakteristickou strukturu, která se nedá zaměnit s ničím jiným. Tato textura není náhodná – je výsledkem staletí přirozeného výběru i cíleného šlechtění, při němž rybáři preferovali psy s co nejlepšími vlastnostmi pro práci v moři.

Zajímavé je, že oba typy srsti jsou jednovrstvé, což znamená, že portugalský vodní pes nemá podsadu jako mnoho jiných plemen. Tato vlastnost má zásadní praktický dopad – srsť tolik nešpiní okolí psovými chlupy a zároveň je méně náchylná k silnému sezónnímu línání. Pro alergiky je tato charakteristika obzvláště důležitá, protože portugalský vodní pes bývá často označován za plemeno vhodné pro lidi s alergií na psí srst, i když je třeba zdůraznit, že žádné plemeno není stoprocentně hypoalergenní.

Péče o oba typy srsti vyžaduje pravidelnou pozornost. Vlnitá srsť se může snáze zamotávat a tvořit uzlíky, pokud není pravidelně česána, zatímco kudrnatá srsť má tendenci při zanedbání péče srůstat do plstnatých shluků, které mohou být pro psa nepříjemné a obtížně rozplétatelné. Pravidelné kartáčování, stříhání a celková péče o srst jsou tedy nezbytnou součástí chovu tohoto plemene. Mnoho majitelů si nechává psa pravidelně stříhat u psího kadeřníka, přičemž tradiční střih pro portugalského vodního psa má dokonce svá historická pravidla – zadní část těla a spodní část ocasu bývaly tradičně ostříhány nakrátko, aby se snížil odpor ve vodě a usnadnil psovi pohyb při plavání.

Barva srsti může být u obou typů různá – nejčastěji se setkáváme s černou, bílou, hnědou nebo kombinací těchto barev. Kombinace černé a bílé nebo hnědé a bílé je velmi typická a dodává psům výrazný, nezaměnitelný vzhled. Bez ohledu na typ nebo barvu srsti však platí, že tato srsť je jedním z důvodů, proč si plemeno získalo srdce tolika lidí po celém světě – je krásná, funkční a nese v sobě příběh staletí práce a partnerství mezi člověkem a psem.

Tradiční střih lví nebo pracovní střih

Portugalský vodní pes je plemeno s velmi specifickými nároky na péči o srst, a právě střih patří k těm oblastem, které jsou pro toto plemeno naprosto charakteristické. Existují dva základní typy střihu, které jsou uznávány mezinárodními kynologickými organizacemi a které mají svůj původ přímo v pracovní historii tohoto psa. Hovoříme o tradičním lví střihu a pracovním střihu, přičemž oba vycházejí z praktických potřeb rybářů na pobřeží Atlantiku, kteří tyto psy využívali jako nepostradatelné pomocníky při lovu ryb.

Lví střih, jak už samotný název napovídá, dodává psovi majestátní vzhled, který vzdáleně připomíná siluetu lva. Při tomto střihu se zadní část těla, záď a hřbet holí na krátko, zatímco přední část těla zůstává pokryta plnou, hustou srstí. Konec ocasu se ponechává s tzv. chocholem, tedy s delším chomáčem srsti, který vizuálně završuje celý výsledný efekt. Tento způsob úpravy srsti nebyl v minulosti pouhou estetickou záležitostí. Rybáři věřili, že oholená zadní část těla usnadňuje psovi pohyb ve vodě a snižuje odpor při plavání, zatímco hustá srst na přední části těla chránila životně důležité orgány před chladem studené atlantické vody. Pes tak mohl pracovat i v náročných podmínkách, aniž by mu hrozilo prochladnutí.

Pracovní střih je o něco jednodušší a rovnoměrnější záležitostí. Při tomto způsobu úpravy se celé tělo psa zastřihuje do přibližně stejné délky, přičemž srst se zkracuje rovnoměrně po celém těle. Výjimkou je opět konec ocasu, kde se ponechává charakteristický chochol. Pracovní střih byl oblíbený zejména proto, že byl praktičtější z hlediska každodenní údržby a péče. Rybáři, kteří neměli čas ani prostředky věnovat se složitějšímu střihu, volili tuto variantu jako kompromis mezi funkčností a přijatelným vzhledem psa.

Dnes, kdy se portugalský vodní pes chová především jako společenský pes a jeho pracovní využití je spíše výjimečné, získaly oba typy střihu nový rozměr. Staly se součástí kulturního dědictví plemene a jsou pevně zakotveny v plemenném standardu. Na výstavách se setkáváme s oběma variantami a každá z nich má své nadšené příznivce. Lví střih bývá obecně považován za výstavnější a reprezentativnější, zatímco pracovní střih oceňují majitelé, kteří preferují praktičtější přístup k péči o svého psa.

Je důležité zmínit, že oba střihy vyžadují pravidelnou péči a odbornou ruku. Srst portugalského vodního psa je totiž velmi specifická – může být buď vlnitá, nebo kudrnatá, přičemž nevytváří podsadu a prakticky nespadává. To sice znamená, že majitelé nemusí bojovat s chlupáním po celém bytě, na druhou stranu ale srst neustále roste a bez pravidelného stříhání by se mohla začít plstit a zamotávat. Zkušení psovodi doporučují navštěvovat psího kadeřníka přibližně každých šest až osm týdnů, aby byl střih udržován v optimálním stavu.

Při samotném provádění lví střihu je třeba dbát na přesné dodržení hranice, kde přechází oholená část do plné srsti. Tato hranice by měla probíhat přibližně v oblasti posledního žebra, i když v praxi se mohou jednotlivé interpretace mírně lišit. Příliš posunutá hranice dozadu nebo dopředu může narušit celkový dojem a způsobit, že pes nevypadá tak vyváženě, jak by měl. Proto je vždy lepší svěřit tuto práci zkušenému groomerovi, který má s plemenem praktické zkušenosti a zná jeho specifika.

Pracovní střih naopak nevyžaduje tak přesné vedení nůžek nebo strojku, ale i zde platí, že výsledek by měl být rovnoměrný a čistý. Srst by neměla být zastřižena příliš nakrátko, protože přiměřená délka srsti chrání psa před slunečním zářením i před chladem. Zároveň by neměla být ponechána příliš dlouhá, protože by se pak rychleji zanášela nečistotami a snadněji by se plstila.

Oba typy střihu jsou tedy neodmyslitelnou součástí identity tohoto fascinujícího plemene, které svou historií, pracovitostí a inteligencí zaujalo srdce mnoha milovníků psů po celém světě.

Inteligence a výjimečná schopnost učení

Portugalský vodní pes patří mezi plemena, která svou inteligencí dokáží překvapit i zkušené chovatele a kynology. Toto plemeno, vyvinuté v Portugalsku po staletí jako pracovní pomocník rybářů, muselo být schopné samostatného uvažování, rychlého rozhodování a přizpůsobování se neustále se měnícím podmínkám na moři. Právě tyto historické požadavky zanechaly hlubokou stopu v genetické výbavě tohoto psa a formovaly jeho mimořádné kognitivní schopnosti, které jsou patrné dodnes.

Portugalský vodní pes se řadí mezi nejinteligentnější plemena na světě, a to není prázdné tvrzení. Výzkumy i praktické zkušenosti chovatelů potvrzují, že tito psi jsou schopni vstřebávat nové povely a dovednosti s překvapivou rychlostí. Průměrný pes tohoto plemene zvládne naučit se nový povel po pouhých pěti až patnácti opakováních, což ho staví vysoko nad průměr ostatních plemen. Tato schopnost není náhodná – rybáři v Portugalsku potřebovali psy, kteří dokáží okamžitě reagovat na pokyny, přenášet vzkazy mezi loděmi, pomáhat s lovem ryb a plnit složité úkoly bez neustálého dohledu.

Co je na tomto plemeni skutečně fascinující, je schopnost kontextuálního učení. Portugalský vodní pes nejenže si pamatuje naučené povely, ale dokáže je aplikovat v různých situacích a prostředích. Pokud se naučí přinést konkrétní předmět doma, dokáže tento povel splnit i na neznámém místě, v jiném prostředí nebo za ztížených podmínek. Tato adaptabilita myšlení je přímým dědictvím jeho pracovní minulosti, kdy podmínky na moři nikdy nebyly stejné a pes musel být schopen flexibilně reagovat.

Důležitou součástí inteligence portugalského vodního psa je také jeho schopnost číst lidské emoce a záměry. Tito psi si velmi rychle vytváří hluboké vazby se svými majiteli a dokáží rozpoznat jemné nuance v lidském chování. Vnímají změny nálady, rozpoznávají stres nebo smutek a přirozeně na tyto signály reagují. Tato emocionální inteligence z nich dělá nejen výborné pracovní psy, ale také skvělé společníky pro rodiny s dětmi nebo pro osoby, které potřebují emocionální podporu.

Učení u tohoto plemene probíhá nejlépe tehdy, když je spojeno s pozitivním posilováním a hrou. Portugalský vodní pes je přirozeně hravý a zvídavý, což jsou vlastnosti, které výrazně usnadňují výcvik. Nuda je pro něj skutečným nepřítelem – pokud není dostatečně mentálně stimulován, začne si hledat vlastní způsoby, jak zaplnit čas, a ty nemusí být vždy v souladu s představami majitele. Rozkousaná obuv nebo přerovnaný obsah košíku na prádlo jsou typickými projevy psa, jehož intelekt nedostává dostatečnou potravu.

Výcvik tohoto plemene by měl být pestrý, kreativní a měl by přinášet nové výzvy. Monotónní opakování stejných cviků vede u portugalského vodního psa k rychlé ztrátě zájmu, zatímco variabilní trénink s různými úkoly a překvapivými prvky udržuje jeho pozornost na vysoké úrovni. Zkušení cvičitelé doporučují kombinovat základní poslušnost s agility, nosework nebo jinými sporty, které zapojují jak tělo, tak mysl.

Zvláštní zmínku si zaslouží také paměť tohoto plemene. Portugalský vodní pes si dokáže zapamatovat velké množství povelů, jmen předmětů i konkrétních osob. Existují zdokumentované případy, kdy tito psi znali jména desítek různých hraček a dokázali je spolehlivě rozlišovat a přinášet na požádání. Tato schopnost je srovnatelná s kognitivními výkony, které byly dříve přisuzovány pouze primátům nebo jiným vysoce inteligentním živočichům.

Pracovní minulost jako vodní asistent rybářů zanechala v tomto plemeni také schopnost samostatného rozhodování. Pes, který pracoval daleko od svého pána na otevřeném moři, musel být schopen jednat na vlastní pěst a vyhodnocovat situace bez přímého vedení. Tato vlastnost je dodnes patrná – portugalský vodní pes není slepě poslušný, ale přemýšlí o tom, co se po něm chce, a někdy hledá vlastní řešení problémů. Pro zkušeného majitele je to obohacující vlastnost, pro začátečníka může být výzvou.

Celkově lze říci, že inteligence a schopnost učení jsou jedny z nejvýraznějších předností tohoto plemene. Jsou to vlastnosti, které z portugalského vodního psa dělají výjimečného partnera pro aktivní majitele, kteří jsou ochotni věnovat čas jeho mentální stimulaci a výcviku. Odměnou jim bude pes, který překvapuje svou chápavostí, baví svou hravostí a dojímá svou oddaností.

Silné plavecké schopnosti a láska k vodě

Portugalský vodní pes je plemeno, které bylo doslova stvořeno pro život ve vodě. Jeho původ sahá hluboko do history portugalského pobřeží, kde rybáři z Algarve a dalších přímořských oblastí potřebovali spolehlivého pomocníka, který by jim pomáhal při každodenní práci na moři. Tito psi nebyli jen mazlíčky na palubě rybářských lodí – byli to nepostradatelní pracovníci, kteří aktivně pomáhali při lovu ryb, přenášeli zprávy mezi loděmi a dokonce řídili ryby do sítí. Právě tato staletí trvající selekce zanechala na plemeni nezaměnitelný otisk, který se projevuje dodnes.

Pokud jde o plavecké schopnosti, jen málokteré plemeno se může s portugalským vodním psem rovnat. Jeho tělo je anatomicky přizpůsobeno pohybu ve vodě způsobem, který u jiných plemen jen tak nenajdete. Zadní tlapy mají charakteristické plovací blány mezi prsty, které fungují podobně jako ploutve – umožňují psovi efektivní pohyb ve vodě a výrazně zvyšují jeho rychlost i vytrvalost při plavání. Silný, svalnatý ocas slouží jako kormidlo, díky němuž dokáže pes snadno měnit směr i v rozbouřených vlnách. Hustá, vodoodpudivá srst pak tvoří přirozenou ochranu před chladem a vlhkostí, takže se tito psi nebojí ani studených vod Atlantiku.

Co je ale na tomto plemeni skutečně fascinující, je jeho vrozená a hluboká láska k vodě. Zatímco jiné psy musíte do vody doslova přesvědčovat nebo je dokonce nutit, portugalský vodní pes se do ní vrhá s nadšením, které nemá obdoby. Stačí, aby pes zahlédl rybník, řeku, moře nebo dokonce jen zahradní bazén, a jeho reakce je okamžitá – radostné štěkání, rychlý běh ke břehu a sebejistý skok do vody. Toto chování není naučené, je to hluboce zakořeněný instinkt, který byl po generace pečlivě udržován a posilován.

Majitelé tohoto plemene velmi dobře vědí, že voda je pro jejich psy absolutní prioritou. Procházka podél řeky se může rychle proměnit v plaveckou lekci, a to i v případě, že to majitel původně neplánoval. Právě proto je důležité, aby lidé, kteří uvažují o pořízení tohoto plemene, měli přístup k vodním plochám a byli ochotni svému psovi pravidelné plavání umožňovat. Plavání není pro portugalského vodního psa jen zábavou – je to přirozená potřeba, která mu pomáhá udržovat fyzickou kondici, duševní rovnováhu a celkovou pohodu.

Z fyzického hlediska plavání tomuto plemeni nesmírně prospívá. Jde o nízkozátěžové cvičení, které šetří klouby, a přitom dokáže efektivně procvičit celé tělo. Díky pravidelným plaveckým aktivitám si psi udržují svalovou hmotu, zdravou hmotnost a dobrou kardiovaskulární kondici. Není tedy náhodou, že veterináři a chovatelé doporučují plavání jako jednu z nejlepších forem pohybu právě pro toto plemeno.

Zajímavé je také to, jak se plavecké schopnosti projevují v každodenním chování těchto psů. Mnozí majitelé popisují, jak jejich psi instinktivně pomáhají při záchraně předmětů z vody, přinášejí míče nebo hračky z řeky a dokonce reagují na volání o pomoc u vody s mimořádnou pohotovostí. Tato vlastnost má přímou spojitost s původní pracovní rolí plemene – záchrana rybářského nářadí, které spadlo přes palubu, byla jednou z klíčových úloh, které tito psi plnili po staletí.

Láska k vodě u portugalského vodního psa přesahuje pouhou fyzickou aktivitu. Je to emocionální a psychologická potřeba, která se projevuje v celkovém temperamentu a náladě psa. Psi, kteří mají pravidelný přístup k vodě a mohou plavat, jsou výrazně klidnější, spokojenější a méně náchylní k destruktivnímu chování způsobenému nudou nebo přebytkem energie. Naopak psi, kteří jsou od vody dlouhodobě odříznuti, mohou projevovat známky frustrace a neklidu.

Portugalský vodní pes je tedy v pravém slova smyslu vodní tvor – plemeno, které bylo po staletí formováno mořem, větrem a prací rybářů na atlantickém pobřeží Portugalska. Jeho plavecké schopnosti a láska k vodě nejsou jen zajímavou charakteristikou, jsou to základní pilíře jeho identity, které z něj dělají jedno z nejpůsobivějších a nejoriginálnějších plemen na světě.

Portugalský vodní pes je živým důkazem toho, že přátelství mezi člověkem a psem může překročit hranice souše i moře. Tato jedinečná rasa, zrozená z potřeby rybářů na pobřeží Algarve, v sobě nese staletí oddanosti, inteligence a nezdolné touhy být po boku svého pána – ať už na rozbouřených vlnách Atlantiku, nebo v tichém klidu domova.

Radovan Šimánek

Povaha přátelská energická a oddaná rodině

Portugalský vodní pes je tvor, jehož povaha vás doslova pohltí hned při prvním setkání. Tito psi jsou známí svou neuvěřitelnou přátelskostí, která není jen povrchní záležitostí – jde o hluboce zakořeněnou vlastnost, jež se formovala po staletí při práci po boku rybářů na pobřeží Algarve a v dalších přímořských oblastech Portugalska. Právě díky tomuto úzkému soužití s lidmi si plemeno vybudovalo mimořádně silný vztah k člověku, který přetrvává dodnes.

Srovnání Portugalského vodního psa s podobnými plemeny

Vlastnost	Portugalský vodní pes	Labradorský retrívr	Španělský vodní pes	Irský vodní španěl
Země původu	Portugalsko	Kanada	Španělsko	Irsko
Výška v kohoutku (cm)	43–57 cm	54–62 cm	40–50 cm	51–58 cm
Hmotnost (kg)	16–25 kg	25–36 kg	14–22 kg	20–30 kg
Délka života (roky)	11–13 let	10–12 let	10–14 let	10–12 let
Typ srsti	Kudrnatá nebo vlnitá	Krátká, hustá	Kudrnatá	Kudrnatá, hustá
Alergeny (hypoalergenní)	Ano	Ne	Ano	Částečně
Inteligence (1–10)	9	9	8	8
Energetická náročnost	Vysoká	Vysoká	Střední	Vysoká
Vhodnost pro rodiny s dětmi	Výborná	Výborná	Dobrá	Dobrá
Původní využití	Rybolov, vodní asistent	Přinášení ulovené zvěře	Lov vodního ptactva	Lov vodního ptactva
Plavecké schopnosti	Vynikající	Vynikající	Velmi dobré	Vynikající
Náročnost výcviku	Nízká (snadno cvičitelný)	Nízká (snadno cvičitelný)	Střední	Střední

Povaha portugalského vodního psa je kombinací energie, inteligence a hluboké oddanosti svým blízkým. Není to pes, který by dokázal spokojeně trávit hodiny sám v bytě nebo zahradě bez jakéhokoli kontaktu. Naopak – potřebuje být součástí dění, chce vědět, co se děje, a hlavně chce být tam, kde jsou lidé, které miluje. Tato vlastnost z něj dělá fantastického společníka pro rodiny, které jsou aktivní a mají zájem o skutečné soužití se svým psem, nikoli jen o jeho přítomnost v domácnosti.

Energie tohoto plemene je jednou z jeho nejnápadnějších charakteristik. Portugalský vodní pes je pes, který nikdy neusíná na vavřínech. Byl šlechtěn k tomu, aby celé dny pracoval ve vodě, pomáhal rybářům zahánět ryby do sítí, přenášel zprávy mezi loděmi a sloužil jako spolehlivý pomocník v každé situaci. Tato pracovní minulost se odráží v jeho neustálé potřebě pohybu a mentální stimulace. Pokud mu nedáte dostatek příležitostí k vybití energie, dokáže být velmi vynalézavý v tom, jak si ji vybije sám – a ne vždy způsobem, který by vám přišel vhod.

Přesto se nesmí zapomínat na druhou stranu jeho povahy, která je stejně důležitá. Tento pes je hluboce oddán své rodině a vytváří s jejími členy pevná citová pouta. Není to pes pro každého – vyžaduje majitele, kteří ho berou jako plnohodnotného člena rodiny, nikoli jako dekoraci nebo hlídacího psa bez dalšího zájmu. Oplácí každou projevenou lásku a pozornost s násobnou intenzitou. Děti v rodině zpravidla zbožňuje a dokáže s nimi trávit hodiny při hrách, aniž by ztratil trpělivost.

Vztah s dětmi je u tohoto plemene skutečně výjimečný. Portugalský vodní pes přistupuje k dětskému světu s přirozenou hravostí a gentlemanskou shovívavostí. Samozřejmě platí základní pravidlo, že žádné dítě by nemělo být ponecháno bez dozoru se psem, ale obecně lze říci, že toto plemeno patří k těm, která si s dětmi rozumí naprosto přirozeně. Jejich energie se navzájem doplňuje a výsledkem je harmonické soužití, které obohacuje celou domácnost.

Co se týče vztahu k cizím lidem, portugalský vodní pes není typický hlídací pes, který by byl přehnaně nedůvěřivý nebo agresivní vůči neznámým. Spíše naopak – bývá přátelský a zvídavý, i když může být zpočátku trochu rezervovanější. Jakmile ale pozná, že nový člověk přichází s dobrými úmysly, otevře se mu s celou svou osobností. Tato vlastnost z něj dělá skvělého společníka i v situacích, kdy přicházejí návštěvy nebo když se pohybuje ve společnosti.

Inteligence tohoto psa je dalším pilířem jeho povahy. Byl vyšlechtěn k tomu, aby samostatně řešil problémy a reagoval na pokyny svého pána v hlučném a nepředvídatelném prostředí moře. Tato schopnost samostatného myšlení z něj dělá psa, který se učí velmi rychle, ale zároveň může být trochu svéhlavý, pokud výcvik není konzistentní a dostatečně motivující. Potřebuje vedení, které respektuje, a majitele, kteří jsou trpěliví, důslední a zároveň kreativní.

Celkově lze říci, že povaha portugalského vodního psa je jako mozaika složená z energie, lásky, inteligence a věrnosti. Je to pes, který vám dá vše, co má – ale očekává totéž na oplátku. Pokud jste ochotni investovat čas, pozornost a lásku, získáte společníka, který vás bude po celý svůj život doprovázet s radostí a oddaností, která nemá v psím světě mnoho obdob.

Téměř vyhynutí ve dvacátém století

Počátkem dvacátého století se situace pro portugalského vodního psa začala dramaticky měnit k horšímu. Tradiční způsob rybolovu, při němž tito psi po staletí sloužili jako nepostradatelní pomocníci rybářů podél atlantického pobřeží Portugalska, začal pomalu ustupovat moderním technologiím. Příchod motorových lodí, mechanických sítí a dalších průmyslových vymožeností způsobil, že pracovití čtyřnožci přestávali být pro rybáře ekonomicky nezbytní. Tam, kde dříve pes skákal do rozbouřených vln, aby přinesl ztracenou síť nebo přeplouval zprávy mezi loděmi, nyní stačilo zmáčknout tlačítko nebo použít radiostanici.

Rybářské komunity v Algarve a podél celého pobřeží Atlantiku, které po generace chovaly tyto psy jako součást svého každodenního života, se začaly potýkat s ekonomickými problémy. Modernizace rybářského průmyslu sice na jednu stranu přinesla větší výnosy, na druhou stranu ale zcela změnila strukturu práce na moři. Psi, kteří byli dříve ceněni pro svou schopnost plavat v chladných atlantických vlnách, pro svou neúnavnost a inteligenci, se najednou stali zbytečným luxusem. Chovat takové zvíře stálo peníze, a pokud nepřinášelo žádný praktický užitek, mnoho rodin si to jednoduše nemohlo dovolit.

Počty portugalských vodních psů začaly strmě klesat. Zatímco ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo možné tato zvířata potkat ve většině rybářských přístavů od Setúbalu až po Faro, ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století se jejich výskyt omezil na několik málo oblastí. Odborníci se shodují, že v určitém okamžiku mohlo na světě existovat pouhých několik desítek jedinců tohoto plemene, což ho stavělo na samý okraj biologického přežití. Taková čísla jsou z chovatelského hlediska katastrofální, protože genetická rozmanitost populace se při tak nízkém počtu zvířat nevratně zužuje.

Záchrana tohoto výjimečného plemene přišla díky jednomu člověku, jehož jméno je dnes nerozlučně spjato s historií portugalského vodního psa. Vasco Bensaúde, portugalský obchodník a nadšený milovník psů, se ve třicátých letech dvacátého století rozhodl systematicky shromažďovat zbývající jedince a zahájit záchranný chovatelský program. Procestoval pobřežní oblasti Portugalska, navštívil desítky rybářských vesnic a pečlivě vybíral zvířata, která odpovídala tradičnímu vzhledu a charakteru tohoto pracovního psa. Bez jeho osobního nasazení, finančních prostředků a odhodlání by dnes s největší pravděpodobností toto plemeno existovalo pouze v historických záznamech a starých fotografiích.

Bensaúde spolupracoval s kynologem Antoniem Cabral, který se postaral o vědecké zaznamenání standardu plemene a o systematické vedení plemenné knihy. Společně dokázali vybudovat základ, na němž mohli navázat další chovatelé, a postupně populaci rozšiřovat. Nešlo o rychlý proces — obnova téměř zaniklého plemene vyžaduje roky trpělivé práce, pečlivého výběru chovných jedinců a neustálého sledování zdravotního stavu zvířat. Každý nový vrh byl událostí, každý zdravý štěně malým vítězstvím nad zapomněním.

Mezinárodní zájem o toto plemeno vzrostl výrazně až v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se portugalský vodní pes dostal do Spojených států amerických. Americká kynologická federace ho oficiálně uznala v roce 1983, což otevřelo dveře k mnohem širšímu chovatelskému zázemí a zájmu veřejnosti. Paradoxně tak pes, který byl po staletí symbolem prostých portugalských rybářů, získal nový domov v amerických domácnostech a stal se oblíbeným rodinným mazlíčkem. Tato proměna role přinesla plemeni záchranu, ale zároveň otevřela otázky o zachování jeho původních pracovních vlastností a charakteru.

Zásluhy Vasco Bensuadeho o záchranu plemene

Portugalský vodní pes by dnes možná vůbec neexistoval, kdyby se do jeho záchrany nevložil jeden výjimečný člověk. Vasco Bensuade byl portugalský podnikatel a vášnivý milovník psů, který ve třicátých letech dvacátého století pochopil, že toto starobylé plemeno stojí na pokraji vyhynutí. Bez jeho odhodlání, finančních prostředků a neúnavné práce by se tento pozoruhodný pes, vyšlechtěný po staletí k tomu, aby pomáhal rybářům při jejich náročné práci na moři, ztratil ze světa navždy.

Bensuade si uvědomil, jak kritická situace je, když začal sledovat, že počty portugalských vodních psů dramaticky klesají. Tradiční rybářské komunity, zejména v oblasti Algarve, kde tito psi po generace sloužili jako nepostradatelní pomocníci, postupně přecházely na modernější metody rybolovu. Psi, kteří uměli přinášet sítě, potápět se za rybami, přenášet vzkazy mezi loděmi a hlídat úlovky, přestávali být potřební. Moderní technologie pomalu vytlačovaly jejich tradiční role a s nimi mizelo i plemeno samotné.

Bensuade se rozhodl jednat. Začal systematicky vyhledávat zbývající exempláře tohoto plemene po celém Portugalsku, navštěvoval přístávky, rybářské vesnice a pobřežní osady, kde si rybáři tyto psy ještě chovali. Jeho úsilí vedlo ke shromáždění několika málo jedinců, kteří se stali základem pro obnovu celého chovu. Spolupracoval přitom s kynologem Franciscem Pinnau, který mu pomohl sestavit první standard plemene a zahájit organizovaný chov.

Bensuade financoval celý projekt z vlastních prostředků a věnoval mu obrovské množství času a energie. Zřídil chovnou stanici, kde začal pečlivě dokumentovat původ každého psa, sledovat jejich zdravotní stav a plánovat páření tak, aby se genetická základna co nejvíce rozšířila. Byl si vědom toho, že pracuje s velmi malou populací, a každé rozhodnutí o páření mělo zásadní vliv na budoucnost celého plemene.

Díky jeho práci se podařilo stabilizovat počty a postupně zvyšovat populaci těchto psů. Bensuade také aktivně propagoval plemeno v kynologických kruzích a snažil se přilákat další chovatele, kteří by se zapojili do záchranného programu. Jeho snaha přinesla ovoce a portugalský vodní pes přežil do doby, kdy se o něj začal zajímat širší svět.

Mezinárodní pozornost přišla o několik desetiletí později, kdy se toto plemeno dostalo do Spojených států amerických a získalo si tam velkou oblibu. Dnes je portugalský vodní pes uznávaným plemenem po celém světě, chovaným nejen jako pracovní pes, ale také jako rodinný společník. Vasco Bensuade se tohoto triumfu bohužel nedožil, ale jeho odkaz žije v každém exempláři tohoto nádherného plemene. Bez jeho zásahu by se tato živá součást portugalského námořního dědictví nenávratně ztratila v zapomnění.

Popularita po vstupu do Bílého domu

Když Barack Obama v roce 2009 vstoupil do Bílého domu jako čtyřicátý čtvrtý prezident Spojených států, přinesl s sebou nejen historický okamžik pro celou zemi, ale také jeden velmi konkrétní slib svým dcerám Malii a Sashě. Slíbil jim totiž psa. A právě tato zdánlivě obyčejná rodinná záležitost měla nečekaně obrovský dopad na celý svět chovatelů a milovníků psů, protože volba padla na portugalského vodního psa, plemeno, které bylo po staletí spjato s rybáři a mořem na pobřeží Algarve a které najednou stanulo v centru světové pozornosti.

Rodina Obamových si vybrala samce s černobílou srstí a pojmenovala ho Bo. Tento čtyřnohý obyvatel Bílého domu se okamžitě stal mediální hvězdou. Fotografie Ba a jeho her s prezidentskými dcerami obletěly celý svět a lidé všude začali zjišťovat, co to vlastně za plemeno je. Zájem o portugalského vodního psa explodoval doslova přes noc. Chovatelé po celých Spojených státech hlásili, že jsou zahlceni poptávkami, a čekací listiny na štěňata se prodloužily na měsíce, v některých případech dokonce na roky.

Portugalský vodní pes je plemenem, které bylo vyvinuto v Portugalsku k lovu ryb a jako vodní asistent rybářů. Tito psi pomáhali rybářům na pobřeží Atlantiku, pluli mezi loděmi, přinášeli rybářské náčiní, hnali ryby do sítí a dokonce fungovali jako živí kurýři, přenášející zprávy z lodi na loď. Jejich hustá, kudrnatá nebo vlnitá srst jim poskytovala ochranu před chladnou mořskou vodou, zatímco jejich inteligence a ochota pracovat z nich dělala naprosto nepostradatelné pomocníky. Tato bohatá pracovní historie dala plemeni charakter, který ho dodnes odlišuje od mnoha jiných psů.

Po Bově příchodu do Bílého domu se začalo o tomto plemeni psát v novinách, časopisech, na internetových portálech a v televizi. Odborníci na chov psů varovali před takzvaným „efektem Bílého domu, kdy náhlý zájem veřejnosti o konkrétní plemeno může vést k nekontrolovanému rozmnožování ze strany neetických chovatelů, kteří chtějí rychle vydělat na módní vlně. Zodpovědní chovatelé a kynologické organizace se proto snažili veřejnost vzdělávat o tom, co vlastnictví portugalského vodního psa skutečně obnáší.

A je třeba říci, že toto plemeno rozhodně není pro každého. Portugalský vodní pes je extrémně energický, inteligentní a potřebuje velké množství pohybu a mentální stimulace. Bez dostatečného výběhu a aktivit se může stát destruktivním a frustrovaným. Jeho srst sice nevypadá, ale pravidelné stříhání a péče jsou nezbytností. Na druhou stranu, pro rodiny, které jsou schopny mu věnovat dostatek času a energie, se stává naprosto oddaným a láskyplným společníkem.

Popularita plemene po Bově vstupu do Bílého domu nezůstala jen v Americe. V Evropě, včetně samotného Portugalska, začal zájem o toto historické plemeno znatelně stoupat. Lidé si začali uvědomovat, že mají ve svém kulturním dědictví klenot, který byl dlouhá desetiletí přehlížen. V Portugalsku samotném bylo toto plemeno v polovině dvacátého století na pokraji vyhynutí, protože modernizace rybolovu znamenala, že tradiční pracovní psi přestali být potřeba. Díky úsilí nadšených chovatelů, především pak Vasco Bensuadeho, se podařilo chov obnovit a zachovat genetickou linii těchto úžasných psů pro budoucí generace.

Rodina Obamových přijala v roce 2013 ještě jednu samičku portugalského vodního psa, která dostala jméno Sunny. Tím se zájem o plemeno znovu oživil a potvrdilo se, že nejde jen o přechodnou módní záležitost, ale o skutečnou lásku k tomuto konkrétnímu plemenu. Obě psi se staly součástí každodenního života Bílého domu a jejich přítomnost pomohla ukázat světu, že portugalský vodní pes je více než jen módní doplněk — je to pracovitý, věrný a nesmírně chytrý člen rodiny s hlubokou historií a nezaměnitelnou osobností.

Zdravotní predispozice a péče o plemeno

Portugalský vodní pes je plemeno, které si za staletí práce v drsných podmínkách atlantického pobřeží vyvinulo mimořádnou fyzickou odolnost a přirozenou vitalitu. Přesto, jako každé čistokrevné plemeno, nese v sobě určité genetické predispozice, na které by měl být každý majitel připraven. Znalost těchto zdravotních rizik a správná každodenní péče jsou základem dlouhého a kvalitního života tohoto pracovitého psa.

Jednou z nejčastěji zmiňovaných zdravotních komplikací u tohoto plemene je progresivní atrofie sítnice, zkráceně označovaná jako PRA. Jedná se o dědičné onemocnění očí, které postupně vede ke zhoršení zraku a v krajních případech až k úplné slepotě. Nemoc se projevuje nejprve špatným viděním za šera, pes začíná narážet do předmětů v tmavých místnostech, stává se nejistým v prostředí, které mu dříve nečinilo žádné potíže. Zodpovědní chovatelé proto nechávají svá chovná zvířata pravidelně vyšetřovat oftalmologem a provádějí genetické testy, aby minimalizovali riziko přenosu tohoto onemocnění na další generace.

Dalším problémem, který se u portugalského vodního psa může vyskytnout, je dysplazie kyčelního kloubu. Přestože toto plemeno nepatří mezi ty, u nichž by se dysplazie vyskytovala s extrémně vysokou frekvencí, nelze ji zcela podceňovat. Dysplazie se projevuje bolestivostí při pohybu, neochotou ke skokům, kulháním nebo nápadnou ztuhlostí po odpočinku. U aktivního psa, jakým vodní pes bezesporu je, může tato diagnóza výrazně ovlivnit kvalitu života. Rentgenové vyšetření kyčlí v rámci chovatelských zkoušek je proto standardní součástí selekce plemenných jedinců.

Méně známou, ale o to zákeřnější chorobou je GM1 gangliosidóza, což je vzácné, avšak smrtelné metabolické onemocnění nervové soustavy, které se vyskytuje právě u tohoto plemene. Jde o dědičnou poruchu způsobenou nedostatkem enzymu potřebného k rozkladu určitých tuků v nervových buňkách. Postižená štěňata se zdají zpočátku zdravá, avšak kolem čtvrtého až šestého měsíce věku začínají vykazovat neurologické příznaky – třes, poruchy koordinace, problémy s polykáním. Onemocnění bohužel nemá léčbu a vždy končí smrtí postiženého jedince. Genetické testování obou rodičů před plánovaným krytím je jedinou spolehlivou cestou, jak zabránit narození nemocných štěňat.

Co se týče péče o srst, portugalský vodní pes vyžaduje poměrně pravidelnou a svědomitou pozornost. Jeho vlnitá nebo kudrnatá srst, která je jednoplášťová a nepromokavá, má tendenci se snadno splstnatět, pokud není pravidelně česána. Minimálně dvakrát až třikrát týdně by měla být srst důkladně rozčesána, aby nedocházelo k tvorbě plstí, které mohou dráždit kůži a způsobovat kožní záněty. Stříhání srsti by mělo probíhat přibližně každé dva až tři měsíce, přičemž existují dva tradiční střihy – tzv. lví střih, kdy zadní část těla a kořen ocasu jsou ostříhány nakrátko, a střih pracovní, kdy je celá srst zkrácena rovnoměrně na přibližně jeden centimetr. Koupání by nemělo být příliš časté, aby nedocházelo k narušení přirozené ochranné vrstvy srsti, avšak po každém pobytu ve slané nebo chlorované vodě je vhodné psa opláchnout čistou vodou.

Uši tohoto psa jsou díky jejich anatomickému tvaru – visí dolů a pokrývají ušní kanál – náchylné k hromadění vlhkosti a následnému rozvoji zánětu zevního zvukovodu. Pravidelná kontrola a čištění uší je proto naprosto nezbytnou součástí péče, zejména pokud pes pravidelně plave. Po každém koupání nebo plavání je důležité uši osušit a zkontrolovat, zda nevykazují známky zánětu – zápach, výtok nebo nadměrné škrábání.

Zuby by měly být čištěny ideálně každý den nebo alespoň několikrát týdně, aby se předcházelo zubnímu kameni a zánětu dásní. Drápky je třeba pravidelně zkracovat, zejména u psů, kteří netráví dostatek času na tvrdém povrchu, který by je přirozeně obrušoval. Celkově vzato, zdravý portugalský vodní pes se při správné péči a pravidelných veterinárních prohlídkách dožívá průměrně dvanácti až čtrnácti let, přičemž si po celou dobu svého života zachovává hravost, energii a hluboké pouto se svou rodinou.