Appenzellský salašnický pes: věrný společník i pracovitý hlídač

Původ plemene ve švýcarském kantonu Appenzell

Appenzellský salašnický pes patří mezi čtyři tradiční švýcarská pastevecká a honácká plemena, jejichž kořeny sahají hluboko do alpské historie. Jeho domovem je kanton Appenzell, který se nachází ve východní části Švýcarska a skládá se ze dvou polokantonů – Appenzell Innerrhoden a Appenzell Ausserrhoden. Právě tato oblast s dramatickou horskou krajinou, strmými svahy a rozlehlými pastvinami formovala po staletí charakter i fyzické vlastnosti tohoto pozoruhodného plemene.

Historické záznamy naznačují, že předci appenzellského salašnického psa byli přítomni v této oblasti již před více než dvěma tisíci lety. Někteří odborníci se domnívají, že původní psi byli přivedeni do alpských oblastí Kelty, kteří procházeli tímto územím dávno před naším letopočtem. Jiné teorie hovoří o tom, že tito psi jsou potomky velkých pasteveckých psů, které do střední Evropy přinesli Římané během svých výbojů. Ať už je pravda jakákoliv, jisté je, že po celá staletí sloužili tito psi švýcarským pastevcům jako nepostradatelní pomocníci.

V kantonu Appenzell plnili tito psi celou řadu důležitých úkolů. Pomáhali při shánění a hlídání dobytka, střežili statky a hospodářské budovy, ale také doprovázeli sedláky při přesunech stád na horské pastviny a zpět do údolí. Tato sezónní migrace dobytka, známá pod názvem transhumance, kladla na psy mimořádné nároky – museli být fyzicky zdatní, mentálně odolní a schopní pracovat v náročném horském terénu za každého počasí.

První písemná zmínka o appenzellském salašnickém psovi pochází z roku 1853, kdy jej ve své knize o přírodopisu Švýcarska popsal pastor a přírodovědec Johann Ulrich Gressly. Ve svém díle popisuje typického appenzellského psa jako hlasitého, živého a temperamentního pomocníka pastevců, který se vyznačuje charakteristickým trikolorovým zbarvením srsti. Tento popis odpovídá dnešnímu standardu plemene překvapivě přesně, což svědčí o tom, že exteriér i povaha těchto psů zůstaly po generace prakticky nezměněny.

Systematická snaha o zachování a standardizaci plemene začala na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V roce 1898 byl v kantonu Appenzell uspořádán první plemenný svaz, který si dal za cíl shromáždit chovné jedince a zabránit nežádoucímu míšení s jinými plemeny. Klíčovou roli v tomto procesu sehrál profesor Albert Heim, švýcarský geolog a velký příznivec švýcarských pasteveckých psů, který se zasloužil o systematické vedení plemenné knihy a o popularizaci všech čtyř švýcarských salašnických plemen.

Albert Heim byl přesvědčen, že appenzellský salašnický pes představuje živoucí kulturní dědictví švýcarského venkova, které si zaslouží ochranu a pečlivý chov. Díky jeho úsilí a nadšení dalších chovatelů z kantonu Appenzell se podařilo stabilizovat populaci plemene a vytvořit pevné základy moderního chovu. V roce 1906 byl oficiálně založen Appenzellský plemenný klub, který existuje dodnes a dohlíží na čistotu chovu a dodržování plemenného standardu.

Kanton Appenzell se tak stal nejen geografickým domovem tohoto plemene, ale také místem, kde se zrodila jeho moderní chovatelská tradice. Místní pastevci si po generace předávali znalosti o vlastnostech dobrého pracovního psa a tyto zkušenosti se staly základem pro dnešní plemenný standard. Charakteristická trojbarevná srst – černá nebo hnědá s bílými a ohnivě rezavými skvrnami – je přímým odrazem přirozeného výběru, který probíhal po staletí v podmínkách alpského pastevectví.

Dnes je appenzellský salašnický pes uznán Mezinárodní kynologickou federací jako švýcarské národní plemeno a jeho chov je pečlivě sledován nejen v kantonu Appenzell, ale po celém světě. Přesto si toto plemeno zachovalo svůj původní charakter – je to stále živý, temperamentní a pracovně nadaný pes, který nese v sobě tisíciletou historii alpského pastevectví.

Jedno ze čtyř švýcarských salašnických plemen

Appenzellský salašnický pes patří mezi čtyři tradiční švýcarská salašnická plemena, která se po staletí vyvíjela v alpském prostředí a stala se neodmyslitelnou součástí švýcarské zemědělské kultury. Vedle appenzellského salašníka tvoří tuto skupinu ještě bernský salašnický pes, entlebuchský salašnický pes a velký švýcarský salašnický pes. Všechna čtyři plemena sdílejí určité společné rysy, zejména charakteristické trojbarevné zbarvení srsti, pevnou stavbu těla a hluboce zakořeněný pracovní instinkt, přesto se každé z nich vyznačuje svébytnými vlastnostmi, které jej odlišují od ostatních.

Appenzellský salašnický pes pochází ze švýcarského kantonu Appenzell, kde byl po generace využíván jako univerzální pracovní pes. Hlídal hospodářství, pomáhal při pohánění dobytka a byl věrným společníkem pastevců v náročném horském terénu. Jeho přítomnost na švýcarských farmách je doložena již po staletí, přičemž první písemné zmínky o tomto plemeni sahají do devatenáctého století. Právě tehdy začala systematická snaha o zachování a standardizaci plemene, která vyvrcholila v roce 1898 založením plemenné knihy.

Mezi čtyřmi švýcarskými salašnickými plemeny zaujímá appenzellský salašník specifické místo díky své energii, temperamentu a mimořádné živosti. Zatímco bernský salašnický pes je obecně klidnější a více se hodí do rodinného prostředí s méně náročným životním stylem, appenzellský salašník vyžaduje aktivního majitele, který mu dokáže poskytnout dostatek pohybu a duševní stimulace. Tento pes se prostě nenarodil pro lenošení na gauči — má v sobě zakódovanou potřebu pracovat, pohybovat se a plnit úkoly.

Srst appenzellského salašníka je krátká, přiléhavá a hustá, což jej odlišuje například od bernského salašníka s jeho dlouhou, hedvábnou srstí. Trojbarevná kombinace černé, hnědé a bílé barvy je typická pro celou skupinu švýcarských salašnických plemen, nicméně u každého plemene se rozmístění barevných skvrn liší. U appenzellského salašníka je zbarvení velmi symetrické a výrazné, přičemž bílá barva se typicky vyskytuje na čenichu, hrudi a nohách.

Z hlediska velikosti se appenzellský salašnický pes řadí mezi středně velká plemena. Kohoutková výška se pohybuje přibližně mezi 50 a 56 centimetry, přičemž samci bývají o něco větší než feny. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje zhruba mezi 22 a 32 kilogramy. Tato velikost jej předurčuje k tomu, aby byl dostatečně silný pro práci s dobytkem, ale zároveň dostatečně pohyblivý a obratný v horském terénu.

Charakteristickým znakem appenzellského salašníka, který jej vizuálně odlišuje i od příbuzných plemen, je jeho stočený ocas, který pes nese typicky stočený nad zády. Tento rys je pro plemeno typický a je součástí standardu, který spravuje Fédération Cynologique Internationale. Právě FCI je mezinárodní organizací, která sdružuje kynologické svazy z celého světa a stanovuje závazné standardy pro všechna uznávaná plemena.

Všechna čtyři švýcarská salašnická plemena mají společný původ, který se odvíjí od starých pasteveckých psů, jež do Švýcarska přivedli pravděpodobně již Římané nebo ještě starší evropské národy. Tito pradávní předci dnešních salašníků sloužili jako hlídači stád a ochránci hospodářství v době, kdy bylo alpské zemědělství základem obživy celých komunit. Postupem času se z tohoto společného základu vyvinula čtyři odlišná plemena, přičemž každé z nich se přizpůsobilo konkrétním podmínkám a potřebám svého regionu.

Appenzellský salašnický pes je dnes uznávaným plemenem s jasně definovaným standardem, který dbá nejen na fyzické vlastnosti, ale i na povahové charakteristiky. Pes by měl být sebevědomý, bdělý, temperamentní a přitom ovladatelný. Jeho výchova vyžaduje zkušeného majitele, protože toto plemeno je inteligentní a samostatně myslící — vlastnosti, které jsou sice v práci výhodou, ale bez správné výchovy mohou vést k problematickému chování. V rámci skupiny švýcarských salašnických plemen tak appenzellský salašník představuje možná nejnáročnější, ale zároveň velmi fascinující a vděčné plemeno pro ty, kteří jsou ochotni věnovat mu čas, energii a respekt.

Trojbarevné zbarvení černá, hnědá a bílá

Appenzellský salašnický pes je jedním z těch plemen, která na první pohled zaujmou svým výrazným a nezaměnitelným zbarvením. Trojbarevná kombinace černé, hnědé a bílé barvy je pro toto plemeno naprosto typická a představuje jeden z jeho nejdůležitějších znaků, který je přísně sledován a hodnocen při posuzování na výstavách i při zápisu do plemenných knih. Toto zbarvení není pouze estetickou záležitostí, ale jde o hluboce zakořeněný genetický znak, který provází toto švýcarské plemeno po celá staletí.

Základní barvou srsti je sytá černá, která tvoří dominantní podklad celého zbarvení. Na tomto černém základu se pak objevují výrazné hnědé a bílé skvrny, přičemž jejich rozmístění a intenzita jsou přesně definovány standardem plemene. Hnědá barva, která se pohybuje od světlejších kaštanových tónů až po sytější mahagonové odstíny, se typicky vyskytuje nad očima v podobě takzvaných „značek, dále na lících, na hrudi a na nohou. Tato hnědá zbarvení dodávají psovi výraz a živost, která je pro appenzellského salašnického psa tak charakteristická.

Bílá barva pak tvoří třetí pilíř tohoto trojbarevného zbarvení a obvykle se vyskytuje na čenichu, na hrudi, kde tvoří typický bílý náprsenní štít, a na nohách, kde přechází do takzvaných bílých punčoch. Bílá skvrna na čele nebo na temeni hlavy je rovněž velmi žádaným znakem, i když není u každého jedince přítomna ve stejné míře. Celkové rozmístění všech tří barev musí být symetrické a vyvážené, přičemž jakákoliv výrazná nesymetrie nebo převaha jedné barvy nad ostatními může být při výstavním posuzování hodnocena jako vada.

Je důležité zmínit, že srst appenzellského salašnického psa je krátká, přiléhavá a hustá, což znamená, že barvy jsou velmi výrazné a kontrastní. Na rozdíl od plemen s delší srstí, kde může dojít k prolínání barev a jejich optickému mísení, u appenzellského salašnického psa jsou hranice mezi jednotlivými barvami zpravidla ostré a zřetelné. Tato ostrost barevných přechodů je dalším typickým znakem plemene a přispívá k celkovému dojmu elegance a preciznosti, který tento pes vzbuzuje.

Geneticky je trojbarevné zbarvení podmíněno kombinací několika genů, přičemž černá barva je dominantní a hnědé a bílé znaky jsou výsledkem specifického genetického nastavení, které se v průběhu selektivního chovu ustálilo do podoby, jakou dnes u tohoto plemene vidíme. Chovatelé appenzellských salašnických psů věnují výběru rodičovských párů velkou pozornost právě proto, aby bylo toto charakteristické zbarvení zachováno v co nejčistší a nejkrásnější podobě.

V historickém kontextu bylo toto zbarvení pravděpodobně výhodné i z praktického hlediska. Pastevečtí psi pracující ve švýcarských Alpách potřebovali být dobře viditelní jak pro svého pána, tak pro stádo, a výrazné trojbarevné zbarvení jim tuto viditelnost zajišťovalo. Zároveň jim pomáhalo odlišit se od vlků a jiných predátorů, což bylo v horském prostředí velmi důležité.

Dnes je trojbarevné zbarvení černá, hnědá a bílá jedním z nejdůležitějších identifikačních znaků appenzellského salašnického psa a jeho zachování je jednou z priorit mezinárodních i národních chovatelských sdružení. Každý jedinec, který se od tohoto standardu výrazně odchyluje, nemůže být zapsán do plemenné knihy jako čistokrevný zástupce tohoto starobylého a cenného švýcarského plemene.

Středně velký pes s robustní stavbou těla

Appenzellský salašnický pes patří mezi plemena, která na první pohled zaujmou svou kompaktní a přitom velmi silnou tělesnou stavbou. Jde o středně velkého psa, jehož tělo působí vyváženě a harmonicky, přičemž každý detail jeho fyzické schránky vypovídá o tom, že byl po staletí šlechtěn k náročné práci v alpských podmínkách. Výška v kohoutku se u dospělých jedinců pohybuje zpravidla mezi 50 a 58 centimetry, přičemž feny bývají o něco menší než psi. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje přibližně mezi 22 a 32 kilogramy, což odpovídá jeho robustní, ale přesto pohyblivé konstituci.

Tělo appenzellského salašnického psa je svalnaté a pevné, s dobře vyvinutou hrudní kostí a silnými končetinami, které mu umožňují pohybovat se s jistotou i v náročném horském terénu. Záda jsou rovná a pevná, hrudník hluboký a dobře klenutý, což zajišťuje dostatečný prostor pro plíce a srdce při fyzické zátěži. Krk je středně dlouhý, svalnatý a plynule přechází do kohoutku, který je výrazný a dobře definovaný. Celková silueta tohoto psa působí dojmem síly, odolnosti a zároveň elegance, která není přehnaná ani teatrální.

Hlava appenzellského salašnického psa je klínovitého tvaru, přiměřeně velká vzhledem k tělu, s plochým temenem a výrazným čenichem. Oči jsou tmavé, mandlového tvaru, živé a inteligentní, vyzařují z nich bdělost a zájem o okolí. Uši jsou středně velké, trojúhelníkového tvaru, nasazené vysoko a v klidu visí podél tváří. Při pozornosti nebo vzrušení je pes zvedá a natáčí směrem ke zdroji zvuku, což mu dodává výraz bdělosti a pohotovosti.

Jedním z nejcharakterističtějších znaků tohoto plemene je jeho hustá, trojbarevná srst. Základní barva je černá nebo havraní, doplněná o výrazné ohnivě hnědé a bílé znaky. Bílé zbarvení se typicky vyskytuje na čenichu, čele, hrudi a nohách, zatímco ohnivě hnědé skvrny tvoří přechod mezi černou a bílou barvou. Srst je krátká, přiléhavá, hustá a lesklá, přičemž podsada je dostatečně hustá, aby chránila psa před chladem a vlhkem v horách. Tato kombinace barev a textury srsti je pro plemeno typická a slouží jako jeden z hlavních identifikačních znaků při posuzování na výstavách i při chovatelském výběru.

Ocas appenzellského salašnického psa je dalším výrazným rysem jeho exteriéru. Je hustě osrstěný, středně dlouhý a pes jej při pohybu nebo vzrušení nese stočený do kruhu nad hřbetem. Tento charakteristický způsob nesení ocasu je pevně zakotven ve standardu plemene a odlišuje appenzellera od jiných švýcarských salašnických psů.

Z pohledu celkového dojmu jde o psa, který působí kompaktně, ale nikdy těžkopádně. Jeho pohyb je volný, prostorný a energický, s dobrou koordinací předních a zadních končetin. Při chůzi nebo klusu je patrná přirozená lehkost, která je výsledkem správné anatomické stavby a vyvážené muskulatury. Právě tato kombinace síly a pohyblivosti byla po generace selektivně posilována, protože pastevečtí psi museli být schopni celodenní práce v náročném alpském prostředí, hnát dobytek, hlídat stáda a v případě potřeby i bránit svěřené zvířata před predátory.

Celková robustnost těla appenzellského salašnického psa tedy není náhodná, ale je přímým odrazem jeho pracovního určení a staletého vývoje v podmínkách, které kladly na fyzické schopnosti psa mimořádné nároky. I dnes, kdy je toto plemeno chováno převážně jako společenský a sportovní pes, zůstává jeho tělesná stavba věrným odkazem na původní účel, ke kterému byl appenzeller šlechtěn.

Historicky sloužil jako pastevecký a tažný pes

Appenzellský salašnický pes patří mezi plemena, která si svou pracovní minulost nesou hluboko v genech. Toto živé a temperamentní plemeno pochází ze švýcarského kantonu Appenzell, kde po staletí plnilo velmi konkrétní a náročné úkoly v drsném horském prostředí. Není to pes, který by byl šlechtěn pro okrasu nebo pro pohodlné salonní prostředí – naopak, jeho celá existence byla po generace formována potřebami alpských pastevců a zemědělců, kteří od něj vyžadovali spolehlivost, vytrvalost a nezlomnou pracovní morálku.

Hlavní náplní jeho práce bylo přehánění a střežení dobytka na horských pastvinách. Švýcarské Alpy nejsou místem, kde by bylo možné pracovat ledabyle. Terén je členitý, počasí nepředvídatelné a dobytek, zejména skot, mohl snadno zablouditi nebo se vzdálit od stáda. Appenzellský salašnický pes se v tomto prostředí osvědčil jako nepostradatelný pomocník. Dokázal rychle a efektivně sehnat stádo dohromady, reagoval na povely pastevce a přitom si zachovával dostatečnou míru samostatnosti, aby mohl rozhodovat i bez přímého vedení člověka. Tato kombinace poslušnosti a samostatného myšlení je jednou z nejcennějších vlastností, které si plemeno uchovalo dodnes.

Kromě práce s dobytkem plnilo toto plemeno také funkci tažného psa. Ve švýcarských vesnicích bylo zcela běžné, že psi pomáhali táhnout malé vozíky a káry, na nichž sedláci přepravovali mléko, sýry, zeleninu nebo jiné zemědělské produkty na trhy. Appenzellský salašnický pes byl pro tento účel ideální volbou – byl dostatečně silný, aby zvládl i těžší náklad, a zároveň dostatečně vytrvalý, aby překonal i delší vzdálenosti po horských cestách. Tato práce vyžadovala od psa nejen fyzickou zdatnost, ale také klidnou a vyrovnanou povahu, protože nervózní nebo agresivní pes by v takovém prostředí byl spíše přítěží než pomocí.

Historické záznamy dokládají, že appenzellský salašnický pes byl v alpských oblastech Švýcarska přítomen již po staletí, přičemž první písemné zmínky o tomto typu psa pocházejí z konce devatenáctého století. V roce 1853 se o podobném psovi zmiňuje spisovatel Heinrich Zschokke ve svém díle, kde popisuje strakatého, hlasitého a čilého psa typického pro oblast Appenzellska. Formální uznání plemene a jeho chovatelský standard byly nicméně ustanoveny až později, kdy se o systematický chov začal zajímat profesor Albert Heim, který měl zásadní podíl na záchraně a standardizaci všech čtyř švýcarských salašnických plemen.

Hlas byl dalším nástrojem, který appenzellský salašnický pes při práci využíval. Toto plemeno je proslulé svým výrazným a pronikavým štěkotem, který v horském prostředí sloužil jako signál pro pastevce, ale také jako prostředek k ovládání stáda. Dobytek na hlas psa reagoval a respektoval jeho autoritu, což bylo v podmínkách rozlehlých alpských pastvin naprosto klíčové. Pastevci si tohoto psa cenili právě proto, že dokázal pracovat i na velké vzdálenosti od člověka a přesto plnil svůj úkol spolehlivě.

Nelze opomenout ani funkci hlídacího psa, která úzce souvisela s jeho pasteveckou rolí. Appenzellský salašnický pes byl vždy velmi ostražitý a nedůvěřivý k cizím lidem, což z něj dělalo přirozeného strážce statku, stáda i celé rodiny. V noci hlídal hospodářství a svým hlasitým štěkotem varoval před příchodem neznámých osob nebo divokých zvířat. Tato vlastnost mu zajišťovala nezastupitelné místo v životě alpských zemědělců, kteří se na něj mohli spolehnout ve dne i v noci.

Pracovní využití tohoto plemene bylo tedy mimořádně pestré a komplexní. Nebyl to specialista na jednu jedinou činnost, ale všestranný pracovní partner, který zvládal pastevectví, tah, hlídání i ochranu. Právě tato všestrannost je jedním z důvodů, proč si appenzellský salašnický pes i v dnešní době zachovává svou vitalitu, inteligenci a potřebu smysluplné činnosti. Pes, který byl po generace šlechtěn k práci, nemůže být spokojený bez dostatečného pohybu a mentální stimulace – a to je odkaz jeho historické role, který přetrvává dodnes.

Výjimečná inteligence a rychlá schopnost učení

Appenzellský salašnický pes patří mezi ta plemena, která svou inteligencí dokážou překvapit i zkušené chovatele a kynology. Tato skutečnost není žádným tajemstvím – appenzellský salašnický pes je řazen mezi nejinteligentnější pracovní plemena vůbec, a to nejen v rámci švýcarských salašnických psů, ale v širším kontextu celého psího světa. Jeho schopnost rychle vstřebávat nové informace, analyzovat situaci a reagovat na pokyny majitele je něco, co z něj dělá výjimečného společníka i pracovního partnera.

Pokud se podíváme na historii tohoto plemene, pochopíme, proč je jeho inteligence tak výrazná. Appenzellský salašnický pes byl po staletí šlechtěn jako všestranný pracovní pes horských oblastí Švýcarska, kde plnil hned několik náročných úkolů najednou. Hlídal stáda dobytka, chránil hospodářství před vetřelci, pomáhal při přehánění zvířat z pastvin a v neposlední řadě sloužil jako tažný pes. Aby byl schopen zvládat takové množství různorodých úkolů, musel být vybaven výjimečnou mentální kapacitou. Příroda a cílená selekce chovatelů udělaly své – výsledkem je pes, jehož mozek pracuje neustále a s obrovskou efektivitou.

Rychlost učení appenzellského salašnického psa je skutečně pozoruhodná. Zatímco některá plemena potřebují desítky opakování, než si zapamatují nový povel, appenzellský salašnický pes dokáže pochopit základní příkaz již po několika málo pokusech. Tato vlastnost je pro majitele nesmírně cenná, protože výcvik probíhá rychle a efektivně. Není výjimkou, že mladý appenzeller zvládne základní poslušnostní cviky v relativně krátkém čase, pokud je výcvik veden konzistentně a s pozitivní motivací. Klíčem k úspěšnému výcviku tohoto plemene je kombinace jasných pokynů, okamžité odměny a dostatku mentální stimulace.

Právě mentální stimulace je pro appenzellského salašnického psa naprosto zásadní. Na rozdíl od méně inteligentních plemen, která se spokojí s každodenní procházkou a základní interakcí, appenzeller potřebuje svůj mozek neustále zaměstnávat. Pokud mu majitel neposkytne dostatek podnětů, může se u psa rozvinout nežádoucí chování – pes začne hledat vlastní způsoby, jak svou inteligenci uplatnit, a ne vždy jsou tyto způsoby v souladu s představami majitele. Nuda je pro appenzellského salašnického psa skutečným nepřítelem, a proto zkušení chovatelé doporučují pravidelné tréninkové sezení, různé formy psích sportů a hry zaměřené na rozvoj myšlení.

Appenzellský salašnický pes vyniká také svou schopností číst lidské emoce a přizpůsobovat se náladě svého majitele. Tato emocionální inteligence ho odlišuje od mnoha jiných pracovních plemen. Dokáže vycítit, kdy je jeho majitel smutný, unavený nebo naopak plný energie, a podle toho přizpůsobit své chování. Tato vlastnost z něj dělá nejen skvělého pracovního psa, ale i citlivého společníka pro celou rodinu.

Při výcviku je důležité mít na paměti, že vysoká inteligence appenzellera s sebou nese i určité výzvy. Pes je schopen velmi rychle odhalit nekonzistentnost v přístupu majitele a dokáže ji využít ve svůj prospěch. Pokud majitel jednou povolí pravidlo, které jindy striktně vyžaduje, appenzeller si to zapamatuje a bude se snažit tuto mezeru opakovaně využívat. Proto je při výchově tohoto plemene nezbytná důslednost a jasně stanovená pravidla, která platí vždy a za všech okolností.

Odborníci na psí psychologii a kynologové se shodují, že appenzellský salašnický pes je jedním z těch plemen, která skutečně přemýšlejí. Nejde jen o mechanické plnění naučených povelů – pes je schopen situaci vyhodnotit a zvolit optimální reakci i v nových, dosud neznámých situacích. Tato schopnost adaptivního myšlení je přesně to, co z něj dělalo tak cenného pomocníka na švýcarských alpských pastvinách, kde se podmínky mohly rychle měnit a pes musel jednat samostatně a rozhodně.

Pro majitele, kteří hledají inteligentního, vnímavého a rychle se učícího psího společníka, je appenzellský salašnický pes skutečně ideální volbou. Je však třeba být připraven na to, že takový pes vyžaduje odpovídající péči nejen o fyzickou kondici, ale především o mentální pohodu. Investice do kvalitního výcviku a pravidelné mentální stimulace se mnohonásobně vrátí v podobě spolehlivého, oddaného a naprosto výjimečného čtyřnohého přítele.

Appenzellský salašnický pes není jen hlídač stáda, je to živoucí duch hor, věrný společník pastýřů, jehož barvitá srst odráží pestrost alpských luk. V jeho očích se zrcadlí staletí oddanosti a práce, kterou žádné jiné plemeno nedokáže nahradit. Kdo jednou poznal tohoto psa, ví, že svoboda a věrnost mohou existovat v dokonalé harmonii.

Radovan Blažíček

Energické plemeno vyžadující každodenní fyzickou aktivitu

Appenzellský salašnický pes patří mezi ta plemena, která rozhodně nejsou určena pro lidi hledající klidného a nenáročného společníka do malého bytu. Jde o pracovní plemeno s hluboce zakořeněným instinktem pro pohyb, práci a aktivitu, které po staletí sloužilo švýcarským pastevcům v náročném alpském terénu. Tato genetická výbava se za několik generací chovu v moderních podmínkách nijak zásadně nezměnila, a proto každý, kdo se rozhodne pořídit si tohoto psa, musí být připraven věnovat mu skutečně velké množství času a energie.

Denní pohybová potřeba appenzellského salašnického psa je mimořádně vysoká. Nestačí krátká procházka po okolí nebo dvacet minut volného pobíhání na zahradě. Tento pes potřebuje minimálně dvě hodiny intenzivního pohybu denně, přičemž ideální jsou aktivity, které ho fyzicky i mentálně vyčerpají. Pouhý fyzický pohyb totiž nestačí — appenzellský salašník je inteligentní tvor, který potřebuje také duševní stimulaci, jinak se začne nudit a hledat si vlastní zábavu, která zpravidla není majiteli příliš po chuti.

Mezi aktivity, které toto plemeno miluje, patří například agility, kde může kombinovat rychlost, obratnost a schopnost reagovat na povely. Stejně tak se skvěle osvědčuje canicross, tedy běh se psem, při kterém majitel i pes podávají výkon na hranici svých možností. Appenzellský salašník je také přirozeně nadaný pro herding, tedy práci s dobytkem, a pokud má majitel přístup k farmě nebo pastvinám, je to pro psa naprosto ideální způsob, jak naplnit svůj přirozený instinkt. Dokonce i plavání nebo turistika v horském terénu jsou pro toto plemeno vítanou výzvou, protože alpský původ mu dal do vínku výbornou fyzickou kondici a odolnost vůči náročnému prostředí.

Je důležité si uvědomit, že nedostatek pohybu u appenzellského salašnického psa vede k celé řadě problémů. Pes se stává nervózním, hyperaktivním a obtížně zvladatelným. Může začít ničit věci v domácnosti, štěkat bez přestání nebo projevovat agresivitu vůči ostatním psům či lidem. Tyto projevy nejsou výrazem špatné povahy psa — jsou výrazem frustrace a nenaplněné potřeby. Mnoho majitelů, kteří si appenzellského salašníka pořídí bez dostatečné přípravy, pak zjišťuje, že zvládnout takové plemeno je nad jejich síly, a pes končí v útulku. To je situace, které lze předejít jedině důkladným zvážením vlastních možností ještě před pořízením štěněte.

Fyzická aktivita by měla být součástí každodenního rituálu, nikoli něčím, co majitel zajistí, když zrovna má čas a náladu. Appenzellský salašník není schopen přijmout výmluvu špatného počasí nebo pracovního vytížení majitele — jeho tělo i mysl vyžadují pravidelný výdej energie bez ohledu na okolnosti. Proto je toto plemeno vhodné zejména pro sportovně založené jedince, kteří sami rádi tráví čas venku a hledají v psovi aktivního partnera pro své koníčky.

Nelze opomenout ani skutečnost, že appenzellský salašnický pes je velmi silný a fyzicky zdatný. Přestože se jedná o středně velké plemeno, jeho svalová stavba a vytrvalost jsou impozantní. Při procházkách na vodítku dokáže majitele doslova táhnout, pokud není dobře vycvičen, a proto je důležité začít s výcvikem co nejdříve. Výcvik přitom není jen o základních povelelích — jde o komplexní proces budování vztahu a vzájemné důvěry, který trvá celý život psa.

Appenzellský salašnický pes je pro správného majitele naprosto výjimečným společníkem — věrným, inteligentním, pracovitým a plným energie. Pro toho, kdo je ochoten mu věnovat čas a pohyb, který potřebuje, se stane nepostradatelným členem rodiny. Pro toho, kdo tuto potřebu podceňuje, však může být soužití s tímto plemenem velmi náročnou a vyčerpávající zkušeností.

Silný hlídací instinkt a nedůvěra k cizím

Appenzellský salašnický pes patří mezi plemena, která si po staletí vybudovala pověst spolehlivého strážce. Tato vlastnost není náhodná – vznikala přirozeným výběrem v alpském prostředí, kde bylo nutné chránit stáda dobytka před predátory a cizími vetřelci. Hlídací instinkt je u tohoto plemene natolik hluboce zakořeněný, že ho nelze jednoduše potlačit ani ignorovat. Každý, kdo uvažuje o pořízení appenzellera, musí tuto skutečnost brát vážně a přistupovat k ní s respektem.

Když se k domu nebo pozemku přiblíží neznámá osoba, appenzeller okamžitě reaguje. Jeho reakce je rychlá, rozhodná a hlasitá. Hlas tohoto psa je překvapivě silný a nesený na velkou vzdálenost, což bylo v horském terénu naprosto klíčové. Pastevci potřebovali vědět, že se někdo nebo něco přibližuje ke stádu, a appenzeller tuto úlohu plnil dokonale. Dnes, v podmínkách moderního chovu, se tato vlastnost projevuje stejně intenzivně – pes hlídá svůj domov, svůj pozemek a svou rodinu s naprostou oddaností.

Nedůvěra k cizím lidem je u appenzellského salašnického psa přirozená a geneticky podmíněná. Nejde o agresivitu v pravém slova smyslu, ale o zdravou ostražitost, která odlišuje skutečného pracovního psa od psa chovaného pouze pro společnost. Pes si velmi rychle rozdělí svět na „svůj okruh a „cizince. Do svého okruhu patří rodina, se kterou žije, případně lidé, které dobře zná a kteří jsou pravidelnou součástí jeho světa. Všichni ostatní jsou pro něj potenciálním zdrojem nebezpečí, dokud se neprokáže opak.

Toto chování má samozřejmě svá úskalí. Pokud majitel nezajistí dostatečnou socializaci od útlého věku, může se nedůvěra k cizím rozvinout až do problematické podoby. Správná socializace je proto u tohoto plemene naprosto nezbytná a měla by začít co nejdříve, ideálně již v období štěněte. Pes musí být postupně a systematicky seznamován s různými lidmi, situacemi, zvuky a prostředími, aby dokázal rozlišit skutečnou hrozbu od běžné návštěvy.

I přes veškerou socializaci si však appenzeller vždy zachová určitou míru rezervovanosti vůči neznámým. Není to plemeno, které by se vrhalo na každého příchozího s nadšením a radostí. Nový člověk si musí jeho důvěru postupně získat, a to trvá čas. Někteří jedinci jsou ochotni přijmout cizince poměrně rychle, jiní zůstávají obezřetní po celou dobu návštěvy. Oboje je v rámci tohoto plemene zcela normální a přijatelné chování.

Majitelé appenzellera musí počítat s tím, že jejich pes bude pravidelně upozorňovat na každý pohyb v okolí domu. Štěkot je pro toto plemeno přirozeným komunikačním prostředkem, a to nejen při výstraze před nebezpečím, ale také při práci se stádem nebo při vyjadřování různých emocí. V husté zástavbě nebo v bytovém domě může být tato vlastnost zdrojem konfliktů se sousedy, proto je appenzeller vhodný především pro domy se zahradou nebo pro venkovské prostředí.

Vztah appenzellera k rodině je naproti tomu vřelý, láskyplný a hluboce loajální. Tento kontrast mezi oddaností k „svým a ostražitostí vůči „cizím je jedním z nejcharakterističtějších rysů celého plemene. Pes, který na ulici působí jako přísný a nedůvěřivý hlídač, doma projevuje nehu, hravost a silnou potřebu být v kontaktu se svou rodinou. Tato dualita je fascinující a zároveň ukazuje, jak komplexní povahu toto alpské plemeno má.

Zkušený majitel dokáže hlídací instinkt svého appenzellera správně nasměrovat a využít. Pes pak funguje jako spolehlivý ochránce domova, který nezklame ani v kritické situaci, ale zároveň nereprezentuje zbytečné nebezpečí pro okolí. Klíčem je důsledná výchova, jasná pravidla a respektování přirozené povahy tohoto výjimečného pracovního plemene.

Vhodný pro aktivní rodiny se zahradou

Appenzellský salašnický pes je plemeno, které si svou energií a temperamentem doslova říká o život v aktivní rodině. Pokud přemýšlíte o tom, zda je tento pes vhodný právě pro vás, odpověď je jednoduchá – ano, ale jen za předpokladu, že mu dokážete nabídnout dostatek pohybu, podnětů a prostoru. Tento švýcarský pastevecký pes byl po staletí šlechtěn jako pracovní plemeno, a to se na jeho povaze a potřebách jednoznačně odráží dodnes.

Rodiny, které mají zahradu, jsou pro appenzellského salašnického psa doslova ideálním prostředím. Zahrada mu poskytuje prostor k pohybu, ke hře a k vybití energie, kterou má tohle plemeno v nadbytku. Není to pes pro byt ani pro malý prostor – potřebuje místo, kde se může volně pohybovat, čichat, zkoumat a prostě jen být psem v tom nejpřirozenějším slova smyslu. Zahrada samozřejmě nestačí jako náhrada za každodenní procházky, ale jako doplněk k aktivnímu životnímu stylu rodiny je naprosto neocenitelná.

Appenzellský salašnický pes je velmi inteligentní a bystrý, což znamená, že se rychle nudí, pokud nemá co dělat. Rodiny s dětmi jsou pro něj skvělou volbou, protože děti jsou zpravidla neúnavnými hracími partnery. Tento pes si s dětmi rozumí přirozeně, je k nim loajální a ochranářský, ale zároveň dovede být i jemný, pokud je to třeba. Je však důležité, aby děti byly vedeny k respektování hranic psa a aby celá rodina chápala, že jde o plemeno s výraznou potřebou vedení a důsledné výchovy.

Aktivní rodiny, které chodí na túry, jezdí na kole nebo se věnují sportu, najdou v appenzellském salašnickém psovi dokonalého společníka. Toto plemeno miluje pohyb v přírodě, zvládá náročné terény a vydrží v pohybu skutečně dlouho. Není to pes, který by se spokojil s krátkou procházkou kolem bloku – potřebuje pořádnou fyzickou i mentální zátěž každý den. Bez dostatečného pohybu se může stát nervózním, destruktivním nebo přehnaně hlasitým, protože přebytečnou energii musí někam vybít.

Co se týče výcviku, appenzellský salašnický pes je velmi vnímavý a učenlivý, ale zároveň má silnou vlastní vůli. Potřebuje majitele, který je trpělivý, důsledný a zároveň dokáže být přirozenou autoritou. Pozitivní motivace funguje u tohoto plemene výborně – pochvala, pamlsek nebo oblíbená hračka jako odměna za správně provedenou práci ho motivují k dalšímu učení. Rodiny, které jsou ochotny investovat čas do výcviku a socializace od štěněte, se mohou těšit na psa, který je spolehlivý, poslušný a radostný společník.

Socializace je u tohoto plemene naprosto klíčová. Appenzellský salašnický pes má přirozeně ostražitý vztah k cizím lidem a může být vůči nim rezervovaný nebo dokonce nedůvěřivý. Pokud je ale správně socializován od útlého věku – setkává se s různými lidmi, zvuky, situacemi a prostředími – vyrůstá v vyrovnaného a sebejistého psa, který si dokáže poradit s různými situacemi bez zbytečného stresu nebo agrese.

Pro rodiny se zahradou je důležité myslet i na to, že appenzellský salašnický pes má silný pastýřský instinkt. To znamená, že může mít tendenci shánět děti nebo jiná zvířata, což je chování zakořeněné hluboko v jeho genetice. Tuto vlastnost nelze zcela potlačit, ale správným výcvikem ji lze usměrnit tak, aby nepůsobila problémy v každodenním životě. Zahrada by měla být bezpečně oplocena, protože tento pes je aktivní a zvídavý – pokud by zahlédl zajímavý podnět za plotem, mohl by se pokusit překonat překážku.

Celkově vzato, appenzellský salašnický pes je plemeno stvořené pro rodiny, které milují přírodu, pohyb a aktivní trávení volného času. Není to pes pro každého, ale pro správnou rodinu je to věrný, energický a nesmírně oddaný společník, který přinese do domácnosti radost, život a spoustu nezapomenutelných zážitků. Zahrada, aktivní životní styl a ochota věnovat psovi čas a pozornost – to jsou základní ingredience pro šťastné soužití s tímto výjimečným švýcarským plemenem.

Hustá dvojitá srst odolná vůči nepřízni počasí

Appenzellský salašnický pes je plemeno, které si za staletí svého vývoje v drsných podmínkách švýcarských Alp vypracovalo naprosto výjimečnou ochranu proti nepřízni počasí. Jeho srst není jen estetickým znakem, ale především funkčním nástrojem přežití, který tomuto pracovnímu psovi umožňoval zvládat práci v horách bez ohledu na to, zda pršelo, sněžilo nebo foukal ledový vítr.

Srovnání švýcarských salašnických psů

Vlastnost	Appenzellský salašnický pes	Bernský salašnický pes	Entlebušský salašnický pes	Velký švýcarský salašnický pes
Výška v kohoutku	52–56 cm	58–70 cm	42–50 cm	60–72 cm
Hmotnost	22–32 kg	36–55 kg	20–30 kg	50–64 kg
Délka srsti	krátká, hustá	dlouhá, hedvábná	krátká, hustá	krátká až středně dlouhá
Barva srsti	trojbarevná (černá, bílá, hnědá)	trojbarevná (černá, bílá, hnědá)	trojbarevná (černá, bílá, hnědá)	trojbarevná (černá, bílá, hnědá)
Průměrná délka života	12–14 let	7–10 let	11–13 let	8–11 let
Skupina FCI	skupina 2	skupina 2	skupina 2	skupina 2
Původní využití	honění dobytka, hlídání	tah, hlídání, pastevectví	honění dobytka, hlídání	tah, hlídání, pastevectví
Temperament	živý, energický, sebejistý	klidný, přátelský, trpělivý	živý, hravý, sebejistý	klidný, odvážný, věrný
Vhodnost pro rodiny	ano, s aktivní rodinou	ano, ideální rodinný pes	ano, s aktivní rodinou	ano, s prostorným zázemím
Náročnost péče o srst	nízká	vysoká	nízká	nízká až střední
Fyzická aktivita (denně)	více než 2 hodiny	1–2 hodiny	více než 1,5 hodiny	1–2 hodiny
Země původu	Švýcarsko	Švýcarsko	Švýcarsko	Švýcarsko

Celá struktura srsti je postavena na principu dvojité vrstvy, přičemž každá z těchto vrstev plní zcela odlišnou, ale vzájemně se doplňující funkci. Vnější vrstva, takzvaná krycí srst, je tvořena pevnými, relativně krátkými a přiléhavými chlupy, které jsou přirozeně odolné vůči vodě. Tato vlastnost není náhodná — po tisíciletí přirozeného výběru a cíleného chovu se vyvinula jako přímá odpověď na klimatické podmínky alpského prostředí, kde déšť a sníh jsou každodenní realitou po velkou část roku. Krycí chlupy mají přirozenou schopnost odvádět vodu od těla psa, takže i po několikahodinovém pobytu ve vlhkém prostředí zůstává spodní vrstva srsti relativně suchá.

Právě tato spodní vrstva, neboli podsada, je tím, co skutečně chrání psa před chladem. Je hustá, měkká a tvoří jakýsi izolační polštář mezi kůží zvířete a vnějším prostředím. Funguje na podobném principu jako moderní technické oblečení používané horolezci — vzduch zachycený mezi vlákny podsady slouží jako tepelný izolátor, který zabraňuje úniku tělesného tepla. V zimních měsících, kdy teploty v horách klesají hluboko pod bod mrazu, je tato vlastnost doslova životně důležitá.

Zajímavé je, že hustota podsady se v průběhu roku přirozeně mění. Na podzim a začátkem zimy srst housntne a podsada se výrazně zahušťuje jako příprava na chladné měsíce. Na jaře pak přichází intenzivní línání, během něhož pes vyměňuje zimní kabát za lehčí letní verzi. Majitelé appenzellských salašnických psů dobře vědí, že toto období línání je poměrně náročné na péči — chlupy se dostávají doslova všude a pravidelné česání je v tuto dobu naprosto nezbytné.

Co se týče zbarvení srsti, appenzellský salašnický pes nese typické trojbarevné zbarvení, které je jedním z jeho nejcharakterističtějších znaků. Základní barva je černá nebo hnědá, doplněná o ohnivě červenohnědé a bílé skvrny v přesně definovaném rozmístění. Toto zbarvení není jen dekorativní záležitostí — historicky sloužilo i jako praktický identifikátor při práci na pastvinách, kde bylo třeba rychle rozeznat vlastního psa od ostatních.

Péče o srst tohoto plemene vyžaduje pravidelný, ale ne přehnaně náročný přístup. Na rozdíl od některých jiných plemen s dlouhou nebo zvlněnou srstí appenzellský salašnický pes nepotřebuje časté profesionální úpravy. Pravidelné česání, zejména v období línání, a občasná koupel jsou zpravidla dostačující. Srst má přirozenou schopnost samočištění a díky své struktuře neshromažďuje nečistoty tak snadno jako jiné typy srsti.

Je důležité zdůraznit, že srst tohoto plemene by nikdy neměla být stříhána ani jinak radikálně upravována. Takovýto zásah by narušil přirozené vlastnosti srsti a mohl by dočasně nebo i trvale poškodit její ochranné funkce. Příroda totiž tento systém zdokonalovala po staletí a jakýkoliv umělý zásah do jeho struktury přináší více škody než užitku. Správně udržovaná přirozená srst je pro appenzellského salašnického psa tou nejlepší ochranou, jakou mu jeho majitel může poskytnout.

Průměrná délka života dvanáct až třináct let

Appenzellský salašnický pes patří mezi plemena, která jsou obecně považována za zdravá a odolná. Tato skutečnost se odráží i v délce jejich života, která se pohybuje průměrně mezi dvanácti a třinácti lety. V porovnání s mnoha jinými plemeny podobné velikosti se jedná o poměrně dlouhý život, což svědčí o pevné konstituci a dobré genetické výbavě tohoto švýcarského pracovního psa. Samozřejmě záleží na mnoha faktorech, které mohou délku života ovlivnit jak pozitivně, tak negativně.

Jedním z klíčových předpokladů toho, aby se appenzellský salašnický pes dožil svého plného věkového potenciálu, je správná péče ze strany majitele. To zahrnuje pravidelné návštěvy veterináře, vyváženou stravu přizpůsobenou věku a aktivitě psa, dostatek pohybu a mentální stimulace. Appenzellský salašník je totiž plemeno s velmi vysokou potřebou pohybu a mentálního vytížení. Pes, který se nudí nebo je nedostatečně fyzicky zatížen, může trpět stresem, který se v dlouhodobém horizontu negativně projeví i na jeho zdravotním stavu a celkové vitalitě.

Pokud jde o zdravotní predispozice, appenzellský salašnický pes je relativně robustní plemeno, avšak ani on se nevyhne určitým zdravotním problémům, které mohou ovlivnit kvalitu a délku jeho života. Mezi nejčastěji zmiňované patří dysplazie kyčelního kloubu, která je bohužel rozšířená u mnoha středních a velkých plemen. Zodpovědní chovatelé proto dbají na to, aby jejich chovní jedinci prošli příslušnými zdravotními testy a certifikacemi, které pomáhají snižovat výskyt tohoto onemocnění v populaci. Dále se u tohoto plemene mohou vyskytnout oční problémy nebo různé alergie, avšak žádné z těchto onemocnění není pro appenzellského salašníka typické v takové míře, aby výrazně zkracovalo jeho průměrnou délku života.

Důležitou roli hraje také výběr štěněte od ověřeného chovatele, který pracuje s geneticky prověřenými jedinci a dodržuje etické zásady chovu. Psi pocházející z odpovědných chovů mají obecně lepší zdravotní předpoklady a větší šanci dožít se plného věku. Naopak jedinci z množíren nebo od necertifikovaných chovatelů mohou trpět různými vrozenými vadami, které jejich život výrazně zkracují nebo snižují jeho kvalitu.

Stárnoucí appenzellský salašník potřebuje postupné přizpůsobení životního stylu svým měnícím se potřebám. S přibývajícím věkem klesá jeho výkonnost, klouby mohou být tužší a pes potřebuje více odpočinku. Majitelé by měli být citliví k těmto změnám a přizpůsobit intenzitu pohybu, složení krmiva i frekvenci veterinárních prohlídek. Starší psi tohoto plemene si stále zachovávají svou charakteristickou živost a zájem o dění kolem sebe, avšak jejich tělo již nepracuje s takovou lehkostí jako v mladých letech.

Celkově lze říci, že dvanáct až třináct let je pro appenzellského salašnického psa realistický a dosažitelný věk, pokud mu majitel věnuje dostatek pozornosti, lásky a odborné péče. Někteří jedinci se dožívají i vyššího věku, což svědčí o tom, že genetická výbava tohoto plemene je skutečně silná. Appenzellský salašník je psem, který svému majiteli oplácí každou investovanou péči věrností, energií a radostí ze života po celou dobu svého dlouhého a plnohodnotného psího života.

Relativně vzácné plemeno i mimo Švýcarsko

Appenzellský salašnický pes patří mezi ta plemena, která si svou popularitu budují velmi pomalu a postupně, přičemž i dnes zůstává ve srovnání s mnoha jinými plemenem poměrně málo rozšířeným. Zatímco ve Švýcarsku má toto plemeno pevné kořeny a jeho chov je zde pečlivě sledován a regulován, za hranicemi alpské republiky se s ním člověk setkává jen zřídka. Celkový počet registrovaných jedinců appenzellského salašnického psa se pohybuje ve světovém měřítku v řádu tisíců, nikoli desetitisíců, což ho řadí mezi plemena, která si zachovala svůj původní charakter a nebyla masově rozšiřována za účelem komerčního prodeje.

V zemích jako Německo, Rakousko nebo Francie si toto plemeno sice postupně získává určitou základnu věrných příznivců, avšak stále se jedná o relativně uzavřenou komunitu chovatelů a majitelů, kteří si velmi dobře uvědomují, s jakým pokladem mají tu čest pracovat. Appenzellský salašnický pes není plemenem, které by bylo vhodné pro každého, a právě tato skutečnost přispívá k tomu, že jeho rozšíření zůstává omezené. Vyžaduje zkušeného majitele, dostatek pohybu, smysluplné zaměstnání a pevnou, ale laskavou ruku při výchově. Kdo tato kritéria nesplňuje, zpravidla sahá po jiném plemeni, a tak se přirozeně filtruje okruh lidí, kteří se o appenzellera skutečně zajímají.

V České republice je situace ještě výraznější. Počet chovatelských stanic, které se věnují tomuto plemeni, lze spočítat na prstech jedné ruky, a vrhy se rodí jen velmi sporadicky. Zájemci o štěně appenzellského salašnického psa se tak musejí připravit na to, že budou čekat i několik měsíců, než se vůbec naskytne příležitost pořídit si tohoto psa. Někteří nadšenci dokonce cestují za štěnětem do zahraničí, nejčastěji právě do Švýcarska nebo do Německa, kde je nabídka o něco širší, i když ani tam se rozhodně nejedná o běžně dostupné plemeno.

Tato vzácnost má samozřejmě své výhody i nevýhody. Na jedné straně platí, že chovatelé appenzellského salašnického psa jsou zpravidla velmi zodpovědní lidé, kteří dbají na zdraví a povahu svých psů a kteří si pečlivě vybírají, komu svá štěňata svěří. Masová produkce, která je u populárnějších plemen bohužel stále přítomným problémem, se tohoto plemene dotýká jen minimálně. Na druhé straně ale omezená dostupnost znamená, že potenciální majitelé mají jen malou možnost výběru a musejí se spoléhat na to, že chovatel, na kterého narazí, skutečně pracuje poctivě a v souladu s požadavky plemenné knihy.

Mezinárodní kynologická federace, tedy FCI, vede appenzellského salašnického psa ve své klasifikaci jako plemeno švýcarského původu, přičemž za zemi původu a garanta standardu je považováno právě Švýcarsko. Tamní chovatelský klub, který se péči o toto plemeno věnuje, pracuje systematicky na udržení jeho typických vlastností, a to jak po stránce exteriéru, tak po stránce charakteru a pracovních schopností. Právě díky tomuto přístupu si appenzellský salašnický pes zachovává svou autenticitu a není deformován módními trendy nebo přáním trhu.

Je zajímavé sledovat, jak se zájem o toto plemeno v posledních letech mírně zvyšuje, a to především díky sociálním sítím a různým kynologickým akcím, kde se appenzellský salašnický pes představuje veřejnosti. Lidé, kteří ho vidí poprvé, jsou zpravidla okouzleni jeho výrazným trojbarevným zbarvením, živou povahou a inteligentním výrazem. Mnozí z nich však teprve tehdy zjišťují, že se jedná o plemeno, o jehož existenci předtím vůbec nevěděli, což samo o sobě vypovídá o míře jeho rozšíření. Appenzellský salašnický pes tak zůstává svým způsobem skrytým klenotem světa psích plemen, ceněným těmi, kdo ho znají, a téměř neznámým pro širší veřejnost.